Srpen 2014

Plavba III.

31. srpna 2014 v 16:47 | Pon a Orrka |  Celá histórie
V kufru...

Pon: Je tu tma jak v zadku ptáka ohniváka.
Orrka: Něco mi došlo.
Pon: CO?
Orrka: Do toho kufru jsme nemuseli jíst.
Pon: Nojo, nikdo nás NEVIDÍ!!! (zaječí)
Orrka: No, vlastně nás pořád můžou slyšet, takže je to fuk.
Pon: Fuj, ležim ve SPOĎÁRECH!!!
Orrka: Kde je vlastně PONORR...ka?
Pon: A sakra....
Orrka: */=+-Š3+;!!!!!!!! (nadává)
Pon: (začne házet ven věci z kufru a nadávat jako vopilej smradlavej bezďák)
Orrka: KDO ji zapomněl???!!!!!!
Pon: (Vzpamatuje se) Hele tím, že budem nadávat tu ponorku nenajdem.
Orrka: AUVÁÁÁÁJS!!!
Pon: Cooo se dějéé!!
Orrka: NĚCO mi PROBODLO žebro!!
Pon: Tys byla odjakživa hypochondr!
Orrka: ÓÓÓ...
Pon: Přestaň dělat z KOMÁRA velblouda.
Orrka: Já LEŽIM na pon.........o..rr...CE!!!!
Pon: Na ČEM?
Orrka: No přece na PONORCE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Pon: ŽJÓVA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Všechno bude v guláši

26. srpna 2014 v 17:20 | Orrka |  Krásně Básně aneb Krásné Básně (snad)

otevírám krabičku,
vidím obrázky
myslím na mamičku,
házím oblázky

byla jsem na pláži,
myla si nohy
všechno je v ******, ne, v guláši
život nemá trny, ale parohy

dlouho jsem snila,
o noci nocí
kdy budu víla,
ta vševědoucí

piju hodně vody,
tak jak se má
sklízím plody,
co život dá

statisíc dnů,
a milion nocí
si nepamatuju,
nejsem vševědoucí

otázkou času,
je kdy zapomenu,
co jsem dělala,
jaká byla náplň menu

člověk je slabý,
příroda silná,
ovládá všechno,
její moc neumírá

pamatuješ si málo z věci,
které jsi měl pořád věřit
teď víš jen půl deci,
měl by sis to měřit

všechno plyne dál,
věci se mění,
to co dříve bylo,
půjde k zapomnění


To je pár veršíků od mojí maličkosti. Hold, vzpomínky vyblednou. :( ( :DD)


Plavba II.

26. srpna 2014 v 16:51 | Orrka |  Celá histórie
Na toaletě...
Orrka: Ó, uvnitř to vypadá lákavě... ( Hlavu má narvanou v ponorce, která má velikost medicimbalu)
Pon: Hele, tak dělej. Zmáčkni ňáký tlačítko a uvidíme co se stane.
Orrka: Oukej! ( zmáčkne zelenej čudlík)
Pon: Bubliny!
Orrka: To asi nevim! (obličej má špinavý od bublinek co nenašly cestu ven)
Pon: Dál!
Orrka: ( mačká červený čudlajs)
Pon: Týjoo!!!!!
Orrka: Funguje?
Pon: NACHYTALA!! ( směje se)
Orrka: A co TOHLE?? ( zmáčne bílý tlačítko)
Pon: SAKRA!!!
Orrka: Co JE?
Pon: Já nevidim sebe sama!
Orrka: Já tě taky nevidim! A sebe taky nee!!
Pon: Jsme neviditelný!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Orrka: To je SICE ókáčko, ale jak poznám kde seš?
Pon: Nojo, ostatní nás jistě slyšej!!!
Orrka: A jejda...
...pokračko příští tejden nebo dýl...

Proč nesnáášííím!! 1D!!!!

26. srpna 2014 v 11:44 | Orrka |  Kecy, kecy, kecičky
Některý holky se teď jistě málem sesypaly. Ano, asi jsem teď podle nich totál magor, ale já mám svůj názor a svoje požadavky od hudby. Já nehodlám poslouchat něco houfovýho, něco, co zpívá s prominutím každej deb a il. Za posledních pár let všichni zpívaj samý povzbuzující písně, na párty, dojáky, nebo srač-ky se skoro v jednom kuse opakujícím se refrémem.
Za další, One direction se furt propaguje. Vejdete do obchodu - vidíte jejich osušky. Otočíte se - zříte jejich polštáře. Dále trika, mikiny, batohy, čepice, povlečení. Ještě aby začali vyrábět barbíny 1D. xD
Já bych prostě neposlouchala někoho když bych všude, na každým rohu narazila na různý věci s ním. Připadá mi to jako hrozný protlačování se davem. Copak nikdo nedokáže nazpívat něco díky čemu by se proslavil? Ne, dneska přeci všichni zpíváme to samý, jde nám výhradně o prachy, že? Myslím, že 1D a další "ubožáčci" by měli zapojit mozek a vymyslet něco jedinečnýho, hudba by je měla bavit, a když už se rozhodli zpívat, tak by to měli umět. Což je jedna další ze slabin těchto houfových zpěváků.
Jako neposlední věc, co mi vadí, chci napsat tohle.

Jste blbí!!!!! %ˇ*/*?"!§)(˛+**/*

Ty znaky značí zpoustu nadávek k lidem, kteřím One direction poslouchají jenom ( nebo hlavně) kvůli vzhledu těch kluků!!
Nezaslouží si slávu!
NE-ZA-SLOU-ŽÍ SI SLÁ-VU!!!!!!!!
Vím, že je to pitomý, ale copak by se neměl místo těhlech propagovaných blbů proslavit někdo kdo potom touží? Kdo pilně trénuje na kytaru aby uspěl, ale nikdo mu nejde vstříct? Někdo, kdo na sebe moc neupozorňuje, ale přesto doufá a věří v slávu?
Já těmto lidem věřím, chci aby se proslavili. Jenže jiní upředňostňují vzhled, než talent. Zamyslete se a otevřete oči. Třeba někoho takovýho přehlížíte.

Divy horký čokošky

26. srpna 2014 v 11:07 | Orrka |  Téma Týdne = TT
Řekněme že sedím v kavárně u notebooku. Piju horkou čokošku s velice sytou a tlustou vrstvou šlehačky navrchu na vlastní požadavek. Venku je bílo, ale nikoli od sněhu, ale od dešťových oblak který zakotvily právě nade mnou a ze kterejch crčí provazy vody. Uvnitř kavárny je teplo, ale já mám studené prsty. Snažím se rozpomenout jaký to bylo v děloze. Spala jsem, dostávala jídlo pupeční šňůrou, slyšela zvuky přes mámino břicho. Hmmmm....Jedinej problém je, že si na to člověk nikdy nevzpomene. Není ani procentní možnost si něco takového zapamatovat, protože dítě začíná "zapojovat mozek" ( chi chi) až ve svejch třech letech života. Uch, tři roky nic, prázdno, a pak najednou - puf! Začínám myslet.
Sranda spočívá v tom, že ztracené vzpomínky vzpomínkama nejsou. Vezmem to vodtud - začínám chodit, nejdřív se držím nábytku, někdy spadnu, až chodím. Máma mě miluje, tak mi dává pusinky po celém mém maličkém obličejíčku. Jasně, zní to trochu úchylně, ale já to myslím obecně. Nic takového si člověk nepamatuje, tudíž to nejsou vzpomínky. Pokud někdo vykládá jak ve dvou jezdil na svým psovi Barykovi, tak lže. Je to tak primitivní a přesto to někomu nedochází.
Ztracený vzpomínky neexistujou. Když se vzpomínka ztratí, tak si jí dotyčný nepamatuje a tedy neví, že někdy vůbec byla. Já tomu rozumím, ale někdo?

Teď

19. srpna 2014 v 13:00 | Orrka |  Téma Týdne = TT
Hmmm...(přemejšlím)
cvak, cvak! (začínám psát)
Jste ve své zemi. Můžete si tu dělat co chcete. Všechno vám patří, nemáte žádné starosti, problémy, pocity. Jen sníte. Dýcháte, jste tu rádi.
Jo, tohle je ono. Každý se někdy toulá, a dá se napsat milion báječných věcí na tohle téma, ale já tuhle možnost nepřijmu. Ostatně jsem o tom psala včera.
Já chci psát o něčem jiném. O přímém protikladu fantazie a světa výmyslů.
Zvoní budík. Crr crr crr!
Zamáčknete ho.
Chvíli se válíte v posteli a pak vstanete.
Je ráno, slunce příjemně svítí, ale vy jste ještě rozespalí a otravuje vás to.
Provedete ranní higienu a jdete snídat.
Člověk žije ve světě spěchu, prachu a touze po penězích. Zničili jsme svět zvířatům - no řekněte, kdyby nebylo nás tak nemáme ohrožené druhy. Uff, tak jinak.
Sedíte a právě tohle čtete.
Cítíte chlad, teplo nebo vám je zkrátka fajn.
Slyšíte hudbu, ticho anebo šustění listů na stromech, hučení od silnice, lidi, zpěv ptáků, štěkot psů, déšť.
Vidíte barvy - modrou, černou, žlutou, zelenou, oranžovou, fialovou, červenou, růžovou, bílou, šedou, hnědou, béžovou, atd.. a tvary. Věci. Přírodní útvary. Cokoliv.
Vaše tělo pracuje. Bije vám srdce.
Žijete.
Tohle je realita. Jste, tudíž žijete. Je to krásné, ale cestou růžovým sadem se můžete bodnout o trny. Teď vám může klidně někdo zavolat, že jste vyhráli ve sportce, a nebo taky že vaše babička zemřela při autonehodě.
Každým okamžikem se něco děje. Na druhé straně zeměkoule se narodila trojčata, vybuchla sopka, pán si koupil zmrzlinu.
Všichni si řídíme osud sami. Jsme jeho tvůrcem, vytváříme si ho podle svých potřeb. Jsme tu, tady a teď. Dožijeme se klidně devadesáti nebo jen třiceti. Za tu dobu však můžeme dělat co chceme a nikdo nám v tom nemusí bránit. Máme spoustu nocí o kterým se budeme moci procházet ve svých snech, cílech nebo jen ve svojí fantazii.

Ale je dobré si uvědomit, že život není jen o snech a kouzlech, ale o tom, co se stává každým okamžikem.

Bolí mě palice!

18. srpna 2014 v 13:23 | Orrka |  Kecy, kecy, kecičky
Ježišikristepanebožepanenkomarjábožíčkumůjbožepanenanebiprokristovyrány!

Ne, nejsem věřící.

Jenom mám v hlavě plno bezchybnejch nápadů, věcí co bych chtěla udělat, napsat, nakreslit, vyfotit, prostě a jednoduše zdokumentovat.
Mám něco vyfotit a dát to sem?
Mám něco nakreslit a dát to sem??
Mám něco napsat a dát to sem???

Štve mě to.

Ano, protože chci něco dělat a nevím co. Je to šílený, zabíjí to ubýjí to. Hlava mi každou vteřinkou může explodovat na statisíce mrňavejch částeček který za celej svůj život neposkládám zase tak, jak byly.

A proto

mám pro příznivce Ponorrky super novinu. Poněvadž jsem na tom dnes bídně, jak jste se již výše dočetli, tak je docela jistě možné i nemožné, že počet článků napsaných na tento den bude vysoký.
A když píšu vysoký, tak myslím VYSOKÝ.

Děkuji a

snad budete číst.

Pojď se mnou chytit hvězdy!

18. srpna 2014 v 13:00 | Orrka |  Téma Týdne = TT
Pod zeleným vršek se dlouho svítilo. Oblohu pohltila černá tma a jako zázrakem se začaly třpytit bílé hvězdy, které tvořily krásná souhvězdí. V okolí panovalo ticho - jen občasné zahoukání sovy dolehlo k malé dřevěné chaloupce, kterou kdysi postavil statečný děda Bim, o němž Vilém často vyprávěl své malé sestře. Bydleli sami, rodiče jim zahynuli ve sněhové bouři, když jeli pro vánoční stromeček. Tuto žalostnou zprávu zdělil Vilémovi inspektor Bručík, co případ vyšetřoval.
"Je mi líto Viléme. Byla to nehoda."
Vilém o těchto Bručíkových slovech často přemítal, ale pokaždé mu to vehnalo slzy do očí. Sice už od té doby uběhly tři roky, ale pořád to bolelo. Pořád.
Do okna v chaloupce se vyšvihla dívenka. Byla to Elin, a odjakživa jí fascinovaly hvězdy, teda, od doby, co si pamatovala.
"Já chci jít k nim." Zašeptala s očima upřenýma na oblohu.
"Hvězdy jsou moc daleko." Řekl Vilém co za holčičkou přišel.
"Ale ne, nejsou. To bych je neviděla. Víš, kdyby byly daleko tak by nebyly vidět."
Vilém se na ní usmál a pohladil jí po vlasech. Byla tak maličká. Když jejich rodiče zemřeli tak jí byly jenom dva roky. Vilémovi připadalo, že se od uplynulé doby na ní nic nezměnilo, až na to, že se naučila plynule mluvit a měla víc vlásků.
"A ty bys je chtěla vidět zblízka?" Zeptal se děvčátka.
"Chtěla bych si jednu vzít do dlaně a odnést domů. Tam bych jí pustila a ona by to tu rozzářila světlem."
"Ale to by nešlo."
"Jak to?"
"Hvězdy jsou velké, nevešly by se ti do ruky."
"Ale ty popleto!" Zasmála se Elin. "Copak nevidíš jak jsou malé? Úplně maličké! Jsou to jenom světélka."
"Dobře. Tak jsou malé." Přikývl Vilém.
Tu zničeho nic holčička seskočila oknem do zahrádky.
"Co to děláš?" Ptal se klidně Vilém.
"Pojď se mnou chytit hvězdy!" Zaprosila Elin.
"Ne." Odpověděl.
"Proč?"
"Protože na ně potřebujeme síťku." Řekl a ze skříně jednu vzal.
"A půjdeš?"
"Půjdu."
Tak spolu vykročili ze zahrádky nahoru na kopec. Když byli nahoře tak Elin vykulila svá velká černá očka.
"Páni! Tady jich je. Podívej, podívej jak jsou u sebe!" Říkala a prstíkem ukazovala na různá souhvězdí.
"Tomu se říká souhvězdí. Támhle je Orion."
"Jako čokoláda?"
"Ne, to je název souhvězdí. A támhle je Malý vůz a tam Velký."
"Velký co?"
"Velký vůz."
"Proč to jsou oba vozy?"
"Jak oba?"
"Proč to jedno není třeba Velká koloběžka?"
"Protože to má tvar vozu."
"A to druhé taky?"
"Ano, akorát jeden je větší a druhý je menší. Vidíš to?"
"Nojo, vidím."
"Líbí se ti?"
"Moc. Myslíš, že si můžu jednu hvězdu z nich chytit do síťky?"
"Ne, to nejde. Patří k sobě. Pokud bys dala pryč jen jednu hvězdu tak už by to nebyl Malý vůz."
"Tak vezmu jednu z Velkého vozu."
"To taky nejde."
"Tak z Orionu?"
"Nikde to nejde."
"A proč?"
"Protože téměř všechny jsou v souhvězdí."
"To není zprávné."
"Jak to?"
"Já bych jednu chtěla."
"Jenže kdybys jednu oddělila ze souhvězdí, tak je to jako vzít mravence z mraveniště a nechat si ho. Vzala bys ho z rodiny a on by byl pak nešťastný. Hvězdy to mají stejně."
"A co kdybych našla tu jednu která není v žádném souhvězdí?"
"Tak bys si jí mohla nechat."
Elin se rozzářily oči.
"Tak jí půjdu hledat!"
"Dnes už ne."
"A kdy jindy?"
"Zítra."
"Co když na to zapomenu?"
"Tak ti připomenu."
Na to se chlapec s dívenkou zvedli a šli z kopce domů. Elin Vilémovi vyprávěla jak najde svou hvězdu a Vilém přikyvoval. Nechtěl jí brát iluze, že se to nestane. Byla přece malá. A malým dětem by se neměly kazit sny. To ostatně ani dospělým.

Plavba

18. srpna 2014 v 11:49 | Orrka |  Celá histórie
Pokračování je tu! Jistě jste to už netrpělivě očekávali.:D

Další den...

Orrka: (prohlíží si ponorku) A jak se sem dostala?
Pon: Nemam ponětí. Prostě tu jeden den nebyla a druhej jo.
Orrka: Zvláštní. Ale to je jedno. Půjč mi jí, dám si jí do kabelky a pojedeme na letiště. Letadlo odletí za dvě hodiny.
Pon: Hm, měly bysme padat. Na. (podá Orrce ponorku)
Orrka (souká stroj do kabely) Stejně máme kliku, že se její velikost dá změnit jak potřebuješ.
Pon: Jo.

O pět minut později...

Pon: Havaj, Havaj, já chci jet na Havaj! (prozpěvuje)
Orrka: (má špunty v uších) Už jsi přestala zpívat "Benátky, Benátky, já chci jet na Benátky!" ?!
Pon: Jóo.
Orrka: (vyndá si špunty) No potěš pánbu. Hele, neměla bys dávat spíš pozor na řízení, než na správnou vejšku tónu?
Pon: Sorry, budu dávat pozor.
Kolem projede rychlostí blesku červený citroen.
Pon: Ty krávo, DÁVEJ si bacha! Chceš nás ZABÍT????!!!!!
Orrka: Citroeňáku namachrovanej, snad se někde vysekáš!!
Ještě chvilku nadávají. Cca. hodinu
Pon: Hle, letiště! (zvolá vznešeně)
Orrka: (ušklíbně se) Chrám odletu a příletu je zde jen pro nás!
Pon: Ano, Orrko.
Orrka: Ano, Pon.
Pon: Teď vytáhni letenky a zamíříme dovnitř.
Orrka: Cože?
Pon: LETENKY.
Orrka: Tys je nevzala?
Pon: Bralas je přece, ne?
Orrka: Ajajaj.
Pon: TYS JE NEVZALA??!!!!!! (zčervená a vybuchne)
Orrka: Ne. (tichounce zapluje do sedadla.)
Pon: CO TEĎ?! ODLÍTÁ TO ZA HODINU! JAK TO CHCEŠ STIHNOUT?!!!!!
Orrka: Pon, klid.
Pon: JAK klid!!!
Orrka: (svitne jí) Vlezem někomu do kufru a zneviditelníme se!
Pon: Ses zbláznila nebo CO?!!!!
Orrka: Hele, když se ta ponorka dokáže zmenšit, tak možná dokáže i jiný divy!
Pon: Máš pravdu! Půjdem s ní na záchod a v kabince to vyzkoušíme.
Orrka: Ok!!! Zaparkuj, já tam na tebe počkám. ( otevírá dveře)
Pon: (vyděsí se) Ne!! Nevyskakuj!!!!
Orrka: Hop!
Pon: Já NEZASTAVILA!
Orrka: Au!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Pokračování možná příště...

Oblíbená písnička

12. srpna 2014 v 19:35 | POn |  Téma Týdne = TT
Oblíbená písnička,
to je teda věcička.
oblíbená píseň,
to je moje žízeň.


Poslouchám jí deno deně,
a měním jí taky každodeně.
Jednou je nespoutaná,
po druhý rozspoutaná.

Jednou jí zpíváj PSY*
po druhý zas lesy.
Pokaždý je prostě jiná,
ale prřesto stejná.

* Psy= zpěvák