Nesnáším svoje jméno

7. února 2015 v 20:01 | Orrka |  Kecy, kecy, kecičky
Je únor. Na horách je sníh. Chodím do školy. Budu mít narotek.

Narotek

Správně, žádnej překlep. Budu slavit narotek, dostanu dort a dárky. Jenže co to je, ptáš se. A já ti to řeknu.

Jsou to narozeniny a svátek. ( narozeniny + svátek = narotek)

Jako zní to fakt divně, ale vono to vlastně i divný je. A hlavně úplně debilní.
Jsem jeden ten případ člověka, kterej se narodil v jeden den a jeho rodiče mu museli dát zrovna to jméno, co ten den přečetli v kalendáři. Jo fakt. I moje sestři a brácha jsou na tom podobně. Docela se divim, že to rodičům tak pěkně vyšlo. Přece co kdybych se narodil v den, kdy slaví Václav. To bych se jako jmenovala Václav?!
Ne, nedělám si srandu. Mámě se líbí každý jméno, a táta jenom přikyvuje, aby ho náhodou máma neseřvala. Děs. Přísahám, že kdybych mohla, tak bych mámě řekla: "hele, dej si práci a něco pěknýho mi vyber!" Ne, to bych neřekla. Já jsem totiž srab, a na to nemám. Ale co se dá dělat, že? Každý je jiný.
Jsem Slavěna. Čteš dobře, opravdu se jmenuju Slavěna!!
Slavěna? Asi si myslíš, že je to docela fajn jméno, ale co když na tebe někdo volá: "Slávko!" Jenom co to slyším, a musím se otočit, i když na tohle bych se nikdy neotočila, tak skřípu zuby a doufám, že ten člověk co to říká, mi už dá sakra pokoj.
Slávka, Slavěna, Slavuška, Slavi, Slavča, Slavina, Slavuna, Slavunka, Slavík, Slavů (Ponino oblíbené :-* ), Slavěnka, Slavěn.
To jsem já. Vlastně ne. Ne nejsem to já. Protože kdybych to já byla, tak bych se cítila dobře a normálně, když mi tak někdo říká, a ne trapně nebo jako z 18. století.
Odjakživa jsem svoje jméno nesnášela. A proto jsem hledala způsob, jak to vymyslet, abych ho nemusela používat. V šesti jsem prohlásila, že jsem princezna Palačinka a chtěla jsem, aby mi tak každej říkal. V desíti jsem se podepisovala jako Lenka Cibulová, místo Slavěna Cibulová. A ve dvanácti jsem začala uvažovat o přejmenování. A tak jsem vymejšlela, přemejšlela, promejšlela... Jenže jak plynul čas, tak se i měnily moje názory na jména. Jednou jsem chtěla bejt Zora, pak zase Lída, potom Eliška, pak Lucka, pak Patrície, atd.,atd.,atd.,atd,...
Jenže teď už je to vážný. Toho 12.2., kdy slavím narotek, se stanu plnoletou. A beru to už vážně vážně. Spolu s Pon jsme vydržely celé hodiny se prohrabovat (spíš proklikávat) jmény a hledaly jsme to pravé pro mě. Jenže já jsem velmi vybíravý človíček, takže si jistě dokážeš představit, jak dlouho to trvalo. Taky je to důležitý, že?
A moje výsledný jméno je...
...chvíle napětí...
...ještě...
...3...
...2...
...1...

Monička!

Budu Monča, Móna, Moninka, Monička, Moni, Moník, Mo (výmysl Pon :)) ), Monina, zkrátka a dobře Monika. Ježíš, to je tak krásný! Poprvé v životě se rozplývám! A navíc nad svým budoucím jménem!
Budu šťastná. Já vlastně jsem svým způsobem šťastná. (Někdy.)
Ale teď budu aspoň chvilku happy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kiti Kiti | 28. února 2015 v 13:10 | Reagovat

Ahoj,
Monika je vážně pěkné jméno. :-) Napsala jsi, že jsi srab. To s Tebou nesouhlasím. Když už se někdo rozhodne k něčemu takovému, jako změnit si své jméno, myslím, že musíš být hodně odvážná. :-)

2 Jan Duha Jan Duha | Web | 10. srpna 2015 v 12:57 | Reagovat

Mojí tetě taky říkají Slávka, ale jmenuje se Vítězslava ;) A ,,narotek" zní jako název technopárty :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama